Víkend v Praze

10. září 2010 v 22:19 |  Moe příběhy
Byla středa a já šla domů ze školy. Už druhý den co jsme tam trčeli skoro do tří. No, jako deváťáci máme pěkně nabitej rozvrh. Najednou mi v kapse začal vibrovat mobil. Magda. Tušila jsem že je to něco s republikou. "Aničko, vzali tě!" jásala a já jsem si povzdychla. Jasně, bylo super že mě vzali na mistrovství české republiky ale doma momentálně nebyla taková situace, která by mě pustila o tři sta kilometrů napříč republikou. Tak jsem došla domů, hodila aktovku klasicky do kouta a usadila se k pc. Za chvíli rozrazil dveře otec. Po pondělní přednášce o mým chování, který ani zdaleka neodpovídá čtrnáctileté holce jsem nahodila úsměv a šla na věc. Po milionech dotazů mě pustil. Za podmínky že zjistím kde spíme, náklady si uhradím sama a dám mu kontakt na nějakýho trenéra. Měla jsem vyhráno.

 Ještě ten den jsem se učila jak magor chemii, protože jsme měli psát. A jak mi bylo řečeno - Nebudou-li známky, nebude Martin, což byla dostačující motivace. Světe div se, ve čtvrtek jsem vstala a šla na sedum. Teda, chtěla a měla jsem jít na sedm. Nestíhala jsem. Škola byla za mnou, chemie napsaná na 1 a trénink předemnou. Chtěla jsem něco volnějšího, přece jen, měla jsem před závody. Ale né, Toník si mě vzal do parády a zkoušela jsem asi dvě hodiny otočku. Vskutku, nic na ní není, ale když vás táhne kladivo, musíte hlídat natažený ruce a došlap nohou, zas tak jednoduchý to není. Mučil mě celkem solidně, a když uznal že moje červenající prsty už toho moc neutáhnou nechal mě. Ještě jsem stihla zaslechnout že Martin musel do města pro učebnici, tak jsem to s Anet zalomila k Poliklinice. A potom hurá domů, kde už se situace po třech dnech uklidnila. Otec na mě neřval, dokonce jsme spolu začali celkem normálně mluvit. Začalo se probírat téma "Praha". Tam vlastně jedeme. Na víkend. Doma jsem solidně utajila, že Martin jede. Kdybych řekla že jede a já taky, nejela bych. Na sto procent. Takže, utajeno a šprtání every day. Tentokrát hlavní města Evropy. Nebylo to těžký, však se mi nechtělo = nenaučila jsem se. Riskla jsem to. Ráno jsem, kupodivu, vstala. A ještě k většímu podivu jsem stihla začátek první hodiny. A jelikož mě bolelo rameno a házeli jsme kriket, měla jsem jeden pokus. Učitel je naštěstí jeden z mých trenérů, takže to dovolil. Hodiny se nesnesitelně táhli, a fakt, že za dva dny budu házet na mistrovství kladivem mě moc neuspokojoval. Ani to, že v pondělí mám psát druhou opakovací písemku z dějepisu. Snad učitel pochopí, že prostě nebyl čas, vždyť taky jede s námi! Na obědě jsme dneska strávili celkem dost času, a Denis pořád žrala a žrala.. Potom hurá domů, procvičit pár písniček na flétnu a hele - otec. A vzápětí i mamina. Za chvilku už se domlouval raní odvoz na nádraží, odkud jsme měli vytáhnout kotvy. Začala jsem balit, tentokrát jen tak, z hlavy. A celkem problém co sebou. Gatě? Kraťasy? Jak sakra bude?.. Takže všechno! Dres, ručník.. Jasný, mám všechno. Doufám. A co, dva dny se dají přežít. Podle domluvy mě Tomášek ráno vzbudil a Michalčin tatínek odvezl na nádraží, kde už na mě čekala náruč Martina. A nakonec.. nejenom náruč. Něco, na co jsme se oba dva neodvážili skoro měsíc, jsme teď udělali jako obyčejnou, primitivní a nicneznamenající věc. Konečně. Neskutečně mě překvapil. Toník už asi pochopil cíl mé cesty, a že to nebyla ta zamýšlená otočka u kladiva. V našem mikrobusu bylo opravdu mikromísto takže jsem usnula schoulená v Martinovi a probudili mě až za hodinu. K mé překvapenosti jsme byli teprve v Brně! Prý kolona.. No jo, Vyškov. Takže jsme si s Martinem probrali novinky za poslední dny, kdy jsme se neviděli. Bylo toho celkem dost. Nakonec jsme usnuli oba, v náruči jeden druhýho. A jelikož to nebyla jediná kolona na naší dlouhé cestě, naspali jsme celí týden. Přijeli jsme, Denis šla na půlku a Martin na 150m. BYl vysmátej jak lečo a šťastnej jak blecha, když se dozvěděl že je pátej. Mě to teprve čekalo. V neděli, přesně v poledne. Už na mě pomalu začínala padat deprese a ovládat panika. Šli jsme se ubytovat, a my s Martinem jsme museli konstatovat že je to o krapet lepší než intr v Michalovcích u našich bratů. Večeře, sprcha.. A došel Martin, Denis vyklidila pole a my jsme zalezli pod peřinu. Povídali jsme si. Dlouho, a o všem. O všem. A pak jsme i něco z toho uskutečnili. Celkem mě v pátek vykolejila poznámka Denis, že Martin u sebe nosí šprcky, ale teď extrémně se hodili. Stresy z kladiva někam odletěli a já si připadala jak v jiným světě. Nádherný? Luxusní? Nezapomenutelný.. I tyhle slova jsou na to slabý. Plánovala jsem něco víc než kdy předtím, i tohle. Ale pak mi došlo, že tohle se naplánovat nedá.. Usnuli jsme vedle sebe, u mě v posteli. Ani nevím, že Denis došla. Ráno nám vletěla Magda do pokoje, že prý budíček. Mohlo být tak půl sedmé. Věděla že tak spíme, takže si poznámky i divný pohledy nechala pro sebe. Pomalu jsme se na sebe podívali. Možná nám bylo trošku trapně, ale bylo jasný že po tomhle už to nebude jenom nějaký "prahobyčejný" chození. Museli jsme se začít smát. Jeden druhýmu, jak vypadáme. Rozcuchaní, neprobuzení. A Denis ještě spala. Další záchvat smíchu už ji probudil. Hodiny tentokrát ubíhaly strašně rychle. Najednou bylo 11 a já se šla rozcvičovat. Nervy, stres? Nikde nebyli, nedostavili se. Byla jsem ráda. Tři pokusy, pořád jsem si opakovala 'Jenom tři pokusy'. Ne, bylo jich šest. Neuvěřitelnou náhodou jsem se dostala do finále. A byla jsem čtvrtá. Š'tastná jak nikdy jsem skočila Martinovi, kterej měl čerstvě po štafetě, kolem krku. Cesta domů? Úžasná, moc jsme se smáli. Všeci. Každej plácnul nějakej kec, kterýmu se nedalo nesmát. Tonda nám dával úžasný hádanky a všichni opakovali jaká jsem špica. Možná ve mě fakt nějakej talent bude. Dojeli jsme kolem půl 12, a otecko pro mě odmítl dojet. Martin se nabídl že mě doprovodí. ALe přijela pro něho mamina, tak se mnou poslal Toma, ať nejdu sama. Nechtěla jsem, aby si zacházel, bydlel přece jenom úplně jinde než já. Ale chtěl jít, tak jsme šli. Klepala jsem se zimou, tak mi půjčil bundu a vzal mě za zmrzlou ruku. Trošku jsem cukla. Jenom se na mě podíval a řekl "Neboj, Martinovi to vyprávět nebudu, ale jestli se ti to příčí řekni". Neřekla jsem nic, došli jsme ke vchodu a já lovila klíče ze dna cestovní tašky. Chtěla jsem mu vrátit bundu ale odmítl ji. "Přines mi ji zítra do školy" řekl, a já teda souhlasila. Vypadalo to, že odemě něco čeká. Tak jsem se narovinu zeptala. Vyprosil si kamarádskou pusu na tvář a cupital domů. Když jsem se ve dveřích objevila v cizí bundě nejdřív jsem vzbudila rozruch ale potom začali padat otázky jak jsem dopadlo. Řekla jsem, že jim to povím až se vyspím. Zapadli do ložnice a já třískla kabelou o zem. Byla jsem neskutečně šťastná. Z výsledku, z předešlího večera, z víkendu. Vyslíkla jsem bundu a hodila jí na postel, na kterou jsem se v zápětí vyvalila. Ta vůně.. Tomášova vůně.. Přičichla jsem k bundě a trochu ji přitom zmáčkla. Něco bylo v kapse. Nějaký papír. Byl to dopis! Psanej Martinovým písmem. Shrnoval celej náš vztah, a na konci stálo

                                                                                 "..miluju Tě. Vždycky jsem miloval a vždycky budu, to si pamatuj. Jsi jediná holka, která mě chápe a respektuje. Jsi pro mě všechno. Jsi důvod proč žiju.. Tvůj Martin"  

V tu chvíli mi došlo proč mě měl Tom doprovodit, proč si bundu nechtěl vzít a proč Martin sepisoval v mikrobuse slohovku. Všechno do sebe zapadalo jako dílky puzzle.. Škoda jenom, že už se psalo datum 13. 9. 2010 a já musela vstát do školy, a dát se po perném víkendu do pořádku..       
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M!leynQa BieBs. M!leynQa BieBs. | Web | 10. září 2010 v 22:21 | Reagovat

Ahoj máš moc pekný blog :)) Prosím pozrieš môj ?

2 >> Scrat-ie Kitt >> ♥ >> Scrat-ie Kitt >> ♥ | Web | 16. září 2010 v 15:13 | Reagovat

Moc pěkný..♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama